8. den - Turecko co by kamenem dohodil a pak na skok do sklípku

Dnes je náš předposlední den této výpravy a my míříme směrem na jih od Jerevanu až do těsné blízkosti hranic s Tureckem, nedaleko vesnice Dvin do kláštera Chor Virap. Kromě úžasných výhledů na Ararat, který je dnes vidět asi nejlépe ze všech dní co tu jsme, je klášter důležitý zejména tím, že zde byl v minulosti uvězněn v podzemní kobce Řehoře Osvětitel, díky kterému se roku 301 stala Arménie první křesťanskou zemí na světě. Řehoř v Chor Virapu (hluboké kobce) nechal uvěznit král Triridates na 13 let. My jsme kobku, kde byl vězněn navštívili a už samotný přístup do ní je komplikovaný a vede po úzkém 6,5m dlouhém žebříku do kruhové místnosti bez oken. Dole je těžký vzduch a déle než pár minut se tam vydržet nedalo, stejným žebříkem zase proto šplháme ven a chápeme, že tady vydržet tolik let je skutečný zázrak. Samotný klášter má na vnitřním nádvoří kostel a celý je obehnaný obrannými hradbami. Z nedalekého vrcholku kopce je možné si komplex prohlédnout nejlépe. Na druhé straně kopce se nachází rozlehlý hřbitov. Jelikož zvykem Arménů je pohřeb do země a každý hrob zde má svůj vlastní pozemek o rozloze několika metrů čtverečních a někdy je na pozemku i posezení pro pozůstalé, je velikost hřbitova opravdu hodně velká. Vracíme se zpět na parkoviště a z cesty vidíme opět všudypřítomné křížové kameny a také hraniční pásmo, které je po celé délce obehnáno plotem s ostnatým drátem a v pravidelných vzdálenost od sebe jsou strážní věže. Zde se skutečně překročit hranice jen tak nedá. Snad jednou budou mít obě země opět dobré vztahy a podobné opatření budou už jen minulostí. 

Počasí nás na několik minut zahnalo do stínu a na občerstvení do jednoho z několika občerstvení u parkoviště. Osvěženi pak pokračujeme do města Vagharšapat. Tento název je relativně nový, protože do roku 1995 se město jmenovalo Ečmiadzin. A aby toho nebylo málo, tak autor průvodce vymyslel na turisty fígl a v rejstříku použil fonetickou výslovnost Jedžmjadzin. Naštěstí na zkušené turistické pardály jako jsme my je krátký a přesně jsme věděli, kde jsme. Nebo tedy alespoň většina z nás. A ti co to nevěděli, věděli alespoň to, že nejsme zrovna na pivu a jen tak se na něj nedostaneme. Ale zpět k prohlídce. Ve městě se nachází mnoho památek a také hlavní sídlo katholikose, hlavy Arménské apoštolské církve. Mezi nejzásadnější památky patří centrální katedrála sv. Matky Boží. Její stavba započala roku 618 a patří tak mezi nejstarší křesťanské stavby na světě. Tento fakt podtrhuje i skutečnost, že stojí na místě, kde stával úplně nejstarší kostel v prvním křesťanském státě Arménii zbudovaný v roce 301. Muzeum katedrály bylo bohužel z nějakých důvodů zavřeno a tak jsme nemohli navštívit zdejší pokladnici, ve které je mnoho zajímavých předmětů včetně například Longhinova kopí. Ano, přesně toho kopí, které bylo původně uloženo v klášteře Gerhard, který jsme navštívili včera. No co se dá dělat, projdeme alespoň zdejší Křtitelnici sv. Vardtana a sv. Hovtnannese nebo kostel sv. Archandělů. Krásné jsou i semináře v okolí, ale teplota začíná být skutečně nesnesitelná, tak ostatní místa necháme na příští návštěvu a pokračujeme v dnešním programu.  

Sakrální kulturu máme pro dnešek za sebou a před námi jsou také lehké světské radovánky. V sousedním městě má Ruben fabriku, kde ho vyzvedáme a dozvídáme se spoustu zajímavých věcí o metalurgii. Bylo to podobné, jako ve filmu na Samotě u lesa. Víš, Rubene, docela bych si to rád znovu poslech, až bude klid. Cestou do vinařství a destilérky zastavujeme neplánovaně v lokální pekárně, kde si dáme lehkou svačinku. Přece jen doba pokročila, my ještě nic nejedli a před námi degustace alkoholu. To je nebezpečná kombinace. V pekárně zrovna pečou lavaš, tak máme to štěstí, že na vlastní oči, jak se tahle kouzelná a na každém stole přítomná chlebová placka dělá. Jednu rovnou vytaženou z pece dokonce dostaneme a ještě teplou ji sníme. 

O pár kilometrů později stojíme u vjezdu do obří fabriky. Vyrábí zde jak víno, tak brandy. Procházíme postupně provoz továrny. Začneme výrobou vína, pokračujeme přes stáčírnu do lahví, kde dokáží naplnit, nalepit etiketu a zabalit do krabice až 15 tisíc lahví. Pravdou je, že když vidíme rychlost plnění lahví, tak si říkáme, že občas umíme přesně opačný postup. Další zastávka jsou sklepy. Tady se vypálený destilát přečerpává do sudů a nechává mnoho dalších let zrát. Pravdou je, že alkoholické výpary jsou zde jak po hodně velkém studentském večírku. Po chvíli máme všichni už slušnou náladičku a to jsme ještě neochutnali ani kapku. Nejstarší etikety na sudech této destilérky jsou z roku 1942, kdy si zde koňak nechal vyrábět sám Stalin a etikety nesou i jeho jméno. Ty jsou však umístěné v části trezoru, kde jsou uloženy ty nejcennější místní koňaky a nesmíme tu fotit. Celou fabriku za 2. světové války stavěli němečtí zajatci a mají tu dokonce takové malé muzeum věcí z té doby. V jiné části je zase sklípek věnovaný nejslavnějším šachistům historie. Samotný archiv obsahuje stovky tisíc lahví koňaku nevyčíslitelné hodnoty. Už chápeme, proč před továrnou stála vozová flotila luxusních vozidel. Ochutnáme červené a bílé víno, koupíme pár lahví koňaku a míříme do dalšího vinařství.

Druhé vinařství je mnohem menší a jedná se o rodinou firmu Jraghatspanyan winery. Tady je na každém kroku cítit, že bratři, co to tu zde vlastní a provozují, dělají vše poctivě a jejich cílem je hlavně kvalita, na kterou můžou být hrdí. Zároveň se nebojí zkoušet nové postupy, či odrůdy a tím neustále zvyšovat kvalitu jejich vína. Dlužno říci, že se jim to skutečně daří. Po prohlídce výroby si sedáme na ochutnávku. Skvělé víno, vynikající sýry a uzeniny, čerstvé ovoce a zelenina na stole z domácí produkce a sušená rajčata od maminky majitele. Co víc si přát. Tady prostě dělají věci srdcem. Ani se nám nechce nikam odjíždět. Se zapadajícím sluncem dopadajícím na Ararat se však vracíme zpět do Jerevanu a dáme si poslední procházku na rozloučenou s nočním městem, které snad skutečně nikdy nespí. Zítra se vracíme zpět domů.