Scházíme se v šest ráno na okraji Prahy a po přeběhnutí černé kočky přes cestu cestou na letiště, nás začíná lehce šimrat nepříjemný pocit, že tento výlet nebude jen tak. A jak se to tedy opravdu odehrálo? Airbus A321 NEO nás v celku bezpečně a na čas dopravil až do středu Gruzie města Kutaisi. V rámci zmatků po přistání a shánění datové karty (neomezený internet na 5 dni tu je za 8 GEL), jsme pak přistoupili na cenu otravného taxikáře a za 70 GEL frčíme do centra velkoměsta. Jeden GEL neboli jedno Lari je přibližně 8,5 Kč. A tím to vše začíná. Pravdou je, že první cena byla 120 GEL, takže jsme vlastně bez smlouvání celkem ušetřili. O tři cigarety později (taxikář kouřil i během řízení jeho postaršího mercedesu) a asi třiceti minutách přijíždíme do hotelu Four Season. A po dalších patnácti minutách jsme konečně v tom správném. Kdo měl vědět, že jsou zrovna v Kutaisi jsou dva hotely čtyř období. Nikdo z nás v tu chvíli ještě netušil, že ubytování máme rezervované správně, jen na jiný měsíc. Naštěstí je tu turistická sezóna v plném proudu a tak mají dost místa, čímž máme kde složit hlavu. Odkládáme batohy, chvilku se pokocháme výhledem na řeku Rioni, která protéká přímo pod naším balkónem, podrbeme zdejšího hlídače a zamíříme do centra.
Zdejší náměstí je v podstatě jen velký kulaťák a jelikož máme hlad, volíme nejbližší restauraci, kde ochutnáme chinkali (zdejší knedlíčky plněné masem, nebo sýrem), chačapuri (pšeničná placka plněná sýrem a vajíčkem), šašlik a to vše zalijeme čačou, neboli místní pálenkou, o které se o něco později dozvidame, že správný poměr je přibližně litr na osobu. Bohužel není přesně řečeno, kolik procent má správná čača mít, takže je možné se dostat i k 75% domácí pálence a ruku na srdce, kdo z vás na to má? My takové množství nedáme a raději se vypravíme navštívit místní katedrálu Bagrati. Ta má velmi zajímavou historii a vlastně do dnešních dnů se s ni pořád něco děje. Podle letopočtu na podlaze byla postavena v roce 1003, tedy přesně před 1020 lety. Na konci sedmnáctého století tu však odložili turci sud se střelným prachem a polovinu katedrály vyhodili do povětří. Katedrála pak až do poloviny 20. století chátrala. Pak začala její rekonstrukce, díky čemuž se dokonce na pár let dostala do seznamu světového dědictví UNESCO. Když však byla na počátku třetího tisíciletí vrácena pravoslavné církvi a rekonstrukce dál probíhala pod jejím dohledem, což ne vždy bylo se zachováním historického vzhledu, došlo opět k jejímu vymazání ze seznamu. Tak či tak, výhled na celé město i samotná katedrála stojí za návštěvu.
Cestou zpět do města potkáváme stařečka, jenž se s námi podělí o několik moudrých slov a bohužel i troškou jeho domácí čači. Pak už vše mělo rychlý spád a o několik půllitrů pálenky později se dostáváme téměř v bezvědomí zpátky na hotel. Naštěstí má náš průvodce na zítra dost rozumu a stanovil čas odjezdu až na devátou hodinu. Můžeme tedy v klidu upadnout do bezvědomí a důkladně si odpočinout na zítřejší náročnou cestu do podhůří Kavkazu a následně dlouhý přejezd do Gori.
Komentáře
Okomentovat